Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nejmenší had

Asi nejmenší je zemní hádek, patřící do čeledi slepanovitých Leptotyphlops bilineata, který se vyskytuje pouze na ostrově St. Lucia, Martiniku a Barbadosu. Tento minihad který má zakrnělé oči a růžovou barvu pokožky, připomíná více žížalu, než hada. Zdá se, že jeho maximální délka jen zřídka přesáhne 10 cm.

Nejdelší had

Rekordní délka (ověřená odborníky) zatím největšího hada uloveného v přírodě je 9,76 m. Drží ho krajta mřížkovaná (Python reticulatus), zabitá v roce 1912 na ostrově Celebes. Nejdelším hadem chovaným v zajetí je opět krajta mřížkovaná. V zoo v Pittsburgu chovali hada jménem „Kolos“, který dosáhl délky 9,15 m. Zoologická společnost v New Yorku již před mnoha lety vypsala odměnu 5000 dolarů tomu, kdo přinese hada delšího než 10 m. Dodnes se o tuto pěknou sumu nikdo nepřihlásil.

Nejdelší jedovatý had

Nejdelším jedovatým hadem je kobra královská (Ophiophagus hannah) z Jihovýchodní Asie. V roce 1930, exemplář chovaný v Londýnské zoo dosáhl velikosti 5, 71 m, při hmotnosti téměř 12 kg. Taipan (Oxyuranus scutellatus), ačkoliv se podle dřívějších pramenů udávala jeho běžná délka přes 4 metry, ve skutečnosti dosahuje v průměru jen okolo dvou, zřídka do 2,5 metru. Maximální oficiálně ověřená délka taipana byla 276 cm, neoficiální zdroje uvádějí až přes tři metry.

Vývojově nejstarší hadi

Mezi vývojově nejstarší a nejprimitivnější hady na planetě patří zástupci slepanovitých (Leptotyphlopidae), slepákovitých (Typhlopidae), vinejšovitých (Cylindropheidae) a dá se říci ještě hroznýšovitých (Boidae) a krajtovitých (Pythonidae).

Nejstarší známý had

Nejstarší známý had je pozemní druh známý pod jménem Lapparentophis defrennei, který žil na území dnešní severní Afriky před 100 - 150 miliony let. Další rekord drží mořský druh hada Simoliophis, který se objevil přibližně před 100 miliony let a obýval mořské dno v okolí Evropy a severní Afriky. Poté je vývojová řada přerušena a další nálezy pocházejí až z doby mnohem pozdější, přibližně před 65 miliony let.

Vývojově nejmladší hadi

Naopak evolučně nejmladší jsou zmijovití (Viperidae), mezi které patří i chřestýši (Crotalinae). Zmijovité najdeme téměř na všech světadílech kromě Austrálie, což svědčí o tom, že se vyvinuli až po jejím oddělení od ostatních kontinentů.

Nejstarší had

Délka života u hadů se různí druh od druhu. Přesto se dá říci, že hadi jako takoví jsou poměrně dlouhověcí. Chřestýši se v zajetí dožívají průměrně 10 - 15 let, jedna užovka červená (Elaphe guttata) se dožila neuvěřitelných 21 let. Velcí hadi se v zajetí, kde mají ideální podmínky dožívají až několika desítek let. Samec běžného druhu hroznýš královský (Boa constrictor), nazývaný „Pepek“, uhynul v roce 1977 ve věku 40 let, 3 měsíce a 14 dní v zoo Philadelphia , v Pennsylvánii v USA.

Nejtěžší had

Nejtěžším hadem světa je bezpochyby anakonda velká (Eunectes murinus), žijící v Jižní Americe a na Trinidadu. Zatím nejdelší doložený změřený exemplář dlouhý 9,15 m vážil neuvěřitelných 227 kg. Jihoameričtí indiáni loví anakondy pro maso

Nejtěžší jedovatý had

Nejtěžším jedovatým hadem je údajně chřestýš kostkovaný (Crotalus adamanteus), který při zhruba 2,5 metrové délce, může dosáhnout až 13 kg.

Nejdelší chřestýšovitý had

Se svými až 360 cm je nejdelším chřestýšovitým hadem americký křovinář němý (Lachesis muta), který má ještě jeden primát. Je to jediný chřestýš na světě, který není živorodý, ale klade vejce. Obývá vlhčí pralesy a žije pozemním způsobem.

Nejmohutnější zmijovitý had

Nejmohutnějším zmijovitým hadem nejenom Afriky, ale prakticky celého světa je bezesporu zmije gabunská (Bitis gabonica). Dorůstá až přes dva metry a může být silnější než lidské stehno.

Nejvzácnější hroznýšovitý had

Nejvzácnějším hroznýšovitým hadem bude zřejmě psohlavec Cropaniův (Corallus cropanii), známý jen podle tří exemplářů, ulovených nedaleko Sao Paula.

[Nejjedovatější hadi

Nejvíce jedovatý mořský had je zřejmě vodnář Belcherův (Hydropsis belcheri) a vodnář kobří (Enhydrina schistosa). Tito hadi mají velice prudký jed, jehož účinky jsou podobné jako u korálovcovitých hadů. Mezi nejjedovatější pozemské hady světa patří bezpochyby had Taipan (Oxyuranus scutellatus), jehož jedové žlázy můžou dosáhnout množství až 400 mg jedu, a to je v přepočtu 94 112 smrtelných dávek pro myši. (Dávky se udávají v mg suchého jedu na 100 g myši podkožně).

Podle úplně nejnovějších výzkumů se za nejjedovatějšího hada světa považuje australská pakobra druhu (Parademansia microlepidota). Účinnost jejího jedu byla laboratorně potvrzena až v roce 1975. Žije v řídce obydlených oblastech jihozápadního Queenslandu a její jed je údajně až 4x účinnější než jed Taipana. Mezi nejjedovatější hady světa patří ještě pakobra páskovaná (Notechis scutatus), nebo bachratý korálovcovitý had s příznačným jménem - smrtonoš zmijí (Acanthophis antarcticus). Obávaná Mamba černá (Dendroaspis polylepis) je v žebříčku jedovatosti asi až na pátém místě.

Největší rozšíření jedovatých hadů

Primát v počtu jedovatých hadů má bezesporu Austrálie. Tento kontinent má velice bohatou a velice neobvyklou hadí faunu, která se diametrálně odlišuje od okolního světa - ostatně tak jako i ostatní fauna Austrálie. Ze 143 druhů zde žijících hadů je jenom 11 druhů užovkovitých, ačkoliv na všech ostatních kontinentech užovky dominují. Zato zde žije na 65 druhů korálovcovitých hadů, což je plná třetina jejich celosvětového počtu. Tito hadi využili vhodných podmínek a absenci přirozených predátorů a osadili téměř každý volný biotop. Austrálie se tak stala kontinentem, kde se vyskytuje nejvíce druhů jedovatých hadů na světě.

Nejdelší jedové zuby

Nejdelší jedové zuby mají zmijovití a chřestýšovití (Solenoglypha). Nacházejí se vpředu na horní čelisti, jsou duté jako injekční stříkačka a v klidu směřují dozadu. Jsou v tlamě složené téměř ve vodorovné poloze. Teprve při kousnutí, když had otevře tlamu, se zuby vztyčí do svislé polohy. Rekordmanem v délce jedových zubů je zmije gabunská (Bitis gabonica), která je mimochodem i nejmohutnější zmijí světa. Její zuby dosahují délky až 50 mm!

Největší imunita vůči hadímu jedu

Ze savců i plazů jsou přirozeně nejodolnější ty druhy, které se jedovatými hady přímo živí. Např. proti jedu kobry kapské (Naja nivea) je velice odolná promyka mungo, která snese dávku téměř 20 mg jedu tohoto hada. To představuje dávku asi 100 x větší, než jaká usmrtí morče o stejné hmotnosti. Nejodolnější ze savců vůči jedu korálovcovitých je však jihoafrická šelmička surikata (Suricata suricata), která je v poměru k hmotnosti 1000 x odolnější vůči jedu kobry, než třeba ovce. Surikata o hmotnosti pouhých 500 g snese bez jakýchkoli příznaků dávku až 10 mg jedu kobry kapské. Také ježek evropský (Erinaceus europaeus), který velice často loví zmije obecné (Vipera berus) je vůči jejich jedu velice odolný, a snese až 40 x větší dávku než morče. Značnou odolnost má též medojed kapský.

Z hadů jsou odolné opět druhy, lovící jedovaté hady. Např. americké korálovky (Lampropeltis) jsou více než 100 x odolnější proti jedu chřestýšů, než myš. Asi stejně odolná je jihoamerická musurana (Clelia clelia) a ještě několik druhů. Žádný živočich však není absolutně imunní vůči hadímu jedu a dokonce ani samotní jedovatí hadi nejsou úplně imunní vůči jedu vlastnímu. Jejich odolnost je ovšem velká - tak např. pakobra páskovaná (Notechis scutatus) je asi 180 000 x odolnější vůči vlastnímu jedu než morče, ale už jen 13 000 x odolnější proti jedu kobry indické (Naja naja). Velkou imunitu vůči hadímu jedu vykazuje i největší jedovatý had na světě - kobra královská (Ophiophagus hannah), která se specializuje výhradně na lov hadů, včetně jedovatých.

Nejrychlejší had

Mamba černá (Dendroaspis polylepsis) z Afriky, je údajně nejrychleji se pohybujícím hadem na zemi. Umí vyvinout na krátkou dobu a vzdálenost rychlost 14 - 19 km/h. Nejrychleji plovoucími hady jsou mořští vodnáři z indopacifické oblasti. Jeden z nich, vodnář dvoubarevný (Pelamis platurus) dokáže krátkodobě při pronásledování kořisti plavat rychlostí až 16 km/h.

Nejvýše žijící had

Hadi jsou závislí na teplotě okolního prostředí a vysoké nadmořské výšky jim tedy moc nevyhovují. Přesto se někteří hadi dokázali přizpůsobit i těmto podmínkám. Nejlépe se na horské prostředí dokázali adaptovat zmije a chřestýši. Např. zmije obecná (Vipera berus) žije ve Skandinávii a v Alpách až ve výšce 3000 m a středoamerický chřestýš (Crotalus triseriatus) vystupuje až na hranici 4400 m. Absolutním rekordmanem je však asi chřestýšovitý had ploskolebec himálajský (Agkistrodon himalayanus), který žije na úpatí himálajských ledovců ve výšce až 4900 metrů nad mořem! Zmiji obecné (Vipera berus) navíc patří ještě jeden primát: jedná se o hada s nejsevernější oblastí výskytu. Některé její populace ve Skandinávii zasahují až za polární kruh!

Rekordmani v plavání

Všichni hadi bez výjimky umějí plavat. U mořských hadů je plavání samozřejmostí, ale i hadi suchozemští nebo stromoví jsou výbornými plavci. Jeden hroznýš královský (Boa constrictor) doplaval z jihoamerického kontinentu až na ostrov S. Vincent, což je vzdálenost přes 320 km. Po tomto výkonu byl had ve velmi dobré kondici.

Mistři v hladovění

Hadi po nasycení tráví několik dnů až týdnů (podle hmotnosti ulovené kořisti). Často však nezískávají potravu pravidelně a mnohdy jsou nuceni hladovět dlouhou dobu. Velcí hadi vydrží bez potravy mnohem déle. Tak například krajta tygrovitá světlá (Python molurus molurus) nepřijímala potravu 149 dní a přitom ztratila jenom 10% své hmotnosti. V pražské zoo nepřijímala potravu krajta mřížkovaná (Python reticulatus) 270 dní a přitom ztratila pouze 12% svojí hmotnosti. Ve frankfurtské zoo nežrala krajta mřížkovaná (Python reticulatus) plných 570 dní, poté krátký čas potravu přijímala, aby se poté postila dalších 415 dní. Zmije gabunská (Bitis gabonica) nežrala 679 dní a Chřestýš brazilský (Crotalus durissus) 780 dní. Krajta písmenková (Python sebae) vydržela bez potravy plných 870 dní !

Světový rekord však asi drží krajta mřížkovaná (Python reticulatus), měřící 6,45 m o hmotnosti na začátku půstu 75 kg. Tento had nepřijímal potravu celých 910 dní, dokud nezašel. Po své smrti byl jenom 27 kg těžký.

Jednopohlavní had

Ne všichni hadi se pro úspěšné rozmnožení musí nutně pářit. V Indii, jihovýchodní Asii, ale také v jižní Africe a Austrálii žije druh primitivního hada - slepák brahmánský (Ramphotyphlops braminus), který je jediným známým, partenogeneticky se rozmnožujícím hadem na světě. U tohoto druhu se vyskytují pouze samice, které v době dospívání začnou automaticky klást oplozená vejce, aniž se předtím pářily. S těchto vajec se však vylíhnou zase jenom samice, které jsou dokonalými genetickými kopiemi svých matek. Tato zajímavá hříčka přírody však nemá z dlouhodobého hlediska příliš naděje na úspěch. Genetická variabilita, tak důležitá pro přizpůsobování měnících se životních podmínek, zde totiž úplně chybí.

 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář